Kerkouane, město na poloostrově Cap Bon

Téměř na konci severotuniského poloostrova Cap Bon, na půli cesty mezi městy Kelibia a El Haouaria, leží jediné pozůstatky punského města Kerkouane. Vyjímá se vysoko na útesech a jde o jedno z nejdůležitějších punských historických sídel v Tunisku, kde v dobách největší slávy žilo okolo 2000 obyvatel.

Město založili Féničané přibližně v 8. století před Kristem v místě, kde již existovala berberská osada. Proto v sobě neslo znaky punské i berberské architektury. Podle nálezů keramiky, zlatnických dílen, skláren a kamenictví lze předpokládat, že Kerkouane bylo sídlem obchodníků a uměleckých řemeslníků. Důležitým zdrojem obživy obyvatel města byla rovněž výroba barviva zvaného tyrský purpur, který se získával z tělíček plžů. Vykopávky také ukazují, že šlo o velmi vyspělé město, které bylo pravděpodobně i příjemné pro život. Alespoň tedy do doby než přišli Římané a během punských válek ho v polovině 3. století př. n. l. zničili. Místo poté již nikdy nebylo znovu osídleno a jeho zbytky zavál písek.

Když v roce 1929 učitel zdejší základní školy úplnou náhodou našel několik hrobek plných vzácných předmětů a nástrojů, pravděpodobně vůbec netušil, jaký objev učinil. Obsah těchto hrobek mu tak posloužil zejména pro obchodní účely, neboť většinu šperků a keramiky rozprodal různým lovcům pokladů a sběratelům.  Okolní svět se o nekropoli dozvěděli až mnohem později. Teprve roku 1952 sem zavítali francouzští archeologové a historikové a dali městu jeho dnešní název. Hlavní archeologický výzkum probíhal v létech 1957 – 1961.

Kromě unikátních hrobek našli archeologové mnoho fragmentů keramiky a různých obřadních předmětů. Velká část zdejšího pokladu však byla bohužel již dávno rozprodaná a nenávratně ztracena. Přesto Kerkouane pomohl vysvětlit mnohé ze života starých Féničanů a ukázal, jak vyspělá byla jejich kultura. Z nejvzácnějších předmětů, jež zde byly nalezeny, jmenujme především řecký pečetní prsten a jaspisový amulet zobrazující skarabea pocházející pravděpodobně z Egypta. Významný byl také objev dřevěného sarkofágu znázorňující řeckou bohyni Astarte, ochránkyni mrtvých. Sarkofág nabarvený červenou, modrou a žlutou barvou je jedinou dochovanou punskou řezbou. Návštěvníci jej pojmenovali Princeznou z Kerkouane. Společně s ostatními nalezenými předměty je dnes umístěna v muzeu v Kerkouane.

Přímo na pobřeží teď mohou vykopávky obdivovat stále se vzrůstající počty turistů. Začátek areálu je pečlivě obehnán provazy, ale o pár metrů dál už se v ruinách dá volně pohybovat. Z většiny staveb se podařilo dochovat jen základové zdivo nebo nízké zídky. Pouze jeden z domů se může pochlubit 1,5 metru vysokým sloupovím. Město mělo pravoúhlou síť ulic, bylo obehnáno půlkruhovými dvojitými hradbami. Po napadení města v roce 310 před Kristem bylo v jeho okolí na ochranu vystavěno množství pevností a vyhlídkových věží.

Hlavní vstupní branou byla Port du Couchant – Brána zapadajícího slunce. Nejpůsobivější jsou fragmenty soukromých lázní s neporušenými podlahami, zdmi a sanitárním zařízením, které najdete v ulici Rue de l´Apotropaion 35. Mnoho domů mělo dokonce svou vlastní koupelnu, což svědčí o vysoké životní úrovni zdejších obyvatel a o tom, že rádi a často prováděli očistu těla. Punskou specialitou byly sedací vany, omítnuté růžovou, vodu nepropouštějící omítkou. V severovýchodní části města se nachází Dům bohyně Tanit, kde můžete vidět ukázky vykládaných podlah. V centru města jsou zbytky chrámu, vedle nějž se nachází Dům kněze. Na jižním konci ulice byla objevena malá svatyně.

Zajímavá je i technika upravování podlah v domech. Nazývá se „opus tessellatum“ a jsou to drobné kamínky, které se vkládají do barevné vápenné malty. Opus Africanum, je zase stavební styl, vyznačující se zdmi z hrubého štěrku, zpevněné v určitých intervalech sloupy. Tuto techniku převzali římští i byzantští stavitelé. Stěny domů byly zdobené plastikami a dřevořezbami. Nekropole v Kerkouane byla v roce 1985 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.